Má být muž u porodu? Moje osobní zkušenost

V současnosti ženy vyžadují mužovu přítomnost u porodu, ti však ne vždy o tuto událost mají zájem. A není se čemu divit. Tisíce let jsou muži od porodu vyháněni. Navíc problémy žen spojené s reprodukcí byly zahalovány rouškou tajemství a nepřístupnosti. Doba se však změnila a s ní i přístup k těhotenství a porodu, který nyní klade na muže zcela nové požadavky. No dobře, řeknete si, nicméně jak záhy každý nastávající tatínek zjistí, je jen pramálo relevantních informací pro muže – nastávající tatínky, které by si mohli nastudovat dopředu. Proto jsem pro vás sepsal mé zážitky z porodu.

Hned z kraje je potřeba uvést následující slova vystihující celý porod.

  • Šílený nápor emocí
  • Hodně krve u těžkého porodu
  • Nekonečné „natáčení monitorů“ a buzení dítěte v bříšku
  • Zpackané těhotenství – špatná diagnostika
  • Zpackaný porod – nucení do přirozeného porodu a použití zakázané techniky u porodu
  • Neprofesionální přístup
  • Stresování rodiček
  • Respekt před ženami, které rodí přirozenou cestou
  • Posílení partnerského vztahu

Tento článek píši s odstupem více jak 14 dní od porodu. Emoce se mi z velké části již uklidnili a tak se pokusím o co největší objektivitu, i když občas to se mnou stále docela cloumá. Zejména pak, když zjistím, že při porodu byla provedena zakázaná Kristellerova exprese, která může matku i dítě zabít. Je také korektní uvést, že jsem byl prozatím jen u jednoho porodu a že nemám lékařské vzdělání, tudíž mé lékařské dedukce nemusí být správné.

Měl by být otec u porodu?

Ano, jednoznačně ano. Totiž, podobně jako na muže u porodu, tak i na ženy se dost kálí a tak roli opečovávatele by měl v ideálním případě přebrat tatínek. Jen by měl počítat s tím, že se porod může dost zkomplikovat, jako tomu bylo v našem případě a pak to přestává být „sranda“. Mě osobně krev nevadí, ale viděl svou ženu „potrhanou“ na „kozách“ a tu spoustu krve kolem je docela nápor na emoce. Zejména pak když při sešívání volá doktorka místního neurvalého House o pomoc, protože žena krvácí a ona to není schopná zastavit.

Absolvování porodu výrazně posílilo náš vzájemný vztah a došlo u mě ke změně pohledu na ženy – je neskutečné co si vytrpí. Vím, že je na tuto situaci evoluce dobře připravila, ale i tak to není žádná procházka růžovou zahradou. K porodu půjdu i příště. Zpětně však musím říci, že péče lékařů a gynekoložky (…žek) byla otřesná. Tehdy mi to nepřišlo, ale zpětně vidím ty chyby a mám chuť na všechny podat trestní oznámení za zanedbání péče.

První hospitalizace a první chyby lékařů

S přicházejícím porodem se stupňovalo množství návštěv v poradnách (kdo označení poradny vymyslel, tomu bych dal korunu – žádná poradna to není, prostě kontrola). Na ty poslední se dochází do nemocnice, kde žena mimo klasický ultrazvuk několikrát absolvuje zhruba 30 minutové „natáčení monitoru“. Jedná se o monitoring plodu. U toho se sleduje tep, jeho pohyby, stahy dělohy aj. Na jedné z posledních návštěv došel ošetřující personál k tomu, že dítě je spavé a tak ihned následovala hospitalizace. V průběhu hospitalizace, trvající 3 dny, lékaři nic kromě nekonečného natáčení monitorů nedělali. Zpětně už vím, že byl problém v chudokrevnosti, respektive nedostatku železa, které prý mělo trvat celé těhotenství. Žena sice měla předepsané železo, ale prý ho bylo i tak moc málo. Díky tomu bylo dítě více spavé a stejně tak i manželka. Tehdá se to všechno svalovalo na gestační diabetes (těhotenská cukrovka), který se u manželky objevil po několika měsících těhotenství. A přestože v té době manželka docházela na diabetologii a bylo jí uděláno mnoho vyšetření krve, nikoho nenapadlo, že i se suplementací železa ho má stále málo. 

Porod

Samotný porod byl docela očistec. V kladenské nemocnici razí ideu, že je lepší přirozený porod, proti kterému bych v zásadě nic neměl, ale v našem případě to byl absolutní nesmysl. Jenže onehdy jsem to ještě nevěděl. Konec konců, oni – lékaři, by měli být odborníci. Zde zdůrazňuji měli by být odborníci, ne já. Zpětně si trochu vyčítám, že jsem se nezasvětil do problematiky porodů. Říkal jsem si, že v porodnictví, jako snad jediném odvětví lékařství, jsou opravdu odborníci a také, že úmrtnost u porodu je dnes již mizivá (úmrtnost je opravdu nízká, jenže ta kvalita života pak za nic nestojí, ale to je na jiný článek).

A jak to vlastně probíhalo? Díky gestačnímu diabetes bylo doporučeno nepřenášet, což se ve finále díky snaze o přirozený porod, tak nějak nepovedlo. Tři dny po termínu byla manželka hospitalizována na oddělení šestinedělí, kde jí druhý den po hospitalizaci protrhli plodovou vodu, aby došlo k nastartování porodu. Přišli falešní poslíčci, ale porod stále nikde. Druhý den na to se začal porod vyvolávat pomocí hormonu lásky oxytocinu. Ten již přinesl první skutečně kontrakce a přesun na porodní sál. Zde snad poprvé bylo opravdu potřeba mé pomoci, protože od přesunu zhruba v 9 hodin do cca 15 hodin, než jsem přišel, byla na sále sama, a nikdo jí nedal napít ani najíst. To jídlo chápu, před porodem je rozhodně lepší když je rodička vyprázdněná, ale nedat jí 6 hodin napít mi přišlo docela přes čáru. Začal jsem se tedy starat o pití a také o počítání kontrakcí. Takto to šlo až do druhého dne (přespal jsem, dá-li se 15 minutovému pospávání mezi kontrakcemi tak říkat, na operačním sále). Oxytocin nepomohl a tak ráno sestry začaly manželce kapačkou dávat léky na roztažení děložního čípku. Co se týče mě, začal jsem pomáhat manželce s nekonečným sprchováním, držením ultrazvukové sondy monitoru na břiše a „skákáním na míči“. Mimo to, jsem celou dobu odrážel nápor nedočkavých příbuzných a kamarádů, kteří donekonečna psali a volali, což mi už začínalo lézt na nervy. Blížila se pátá odpoledne, bylo již po klystýru, všechny podpůrné prostředky na roztažení čípku na potřebných 10 centimetrů již byly vyčerpány a čípku stále chyběl centimetr. V té době doktorka přišla s tím, že dítě, které již bylo v porodních cestách má „porodní nádor“, což znamená, že hlavička dítěte, tlačící se na čípek, se zdeformovala. Nejedná se o nic závažného (po několika dnech se hlavička upravila tak jak měla), nicméně na náladě vám to nepřidá. V tu dobu začaly sestry s lékařkou být v koncích a tak na konzultaci zavolali místního House Petra. Ten přišel, provedl vyšetření a ihned rozjel porod se slovy „místa tam je dost“. To co zhruba v dalších 15 minutách následovalo znáte většinou z filmů, takže netřeba to komentovat. Tlačení, dýchání, zakázané, což jsem nevěděl, „skákání na břicho“ apod. Jenže dítě ven nešlo. Doktor udělal nástřih hráze, cévkování a nechal si přinést roztahováky a další nástroje, podobné těm z hororů. Dítěti se totiž muselo pomoci, protože mělo kolem krku omotanou pupeční šňůru. Jak mi po porodu doktor říkal „dítě tam bylo jako na gumicuku“. V té době již na sále bylo celé oddělení a padali různé sázky a já byl přesunut do vedlejšího porodního sálu, kde jsem se snažil přes sádrokartonovou stěnu odposlechnout co šlo. Po zhruba 5 minutách bylo dítě venku a konečně jsem uslyšel jeho první pláč. Protože kluk měl ze začátku špatné hodnoty Apgar skóre, bylo potřeba kluka přesunut do inkubátoru. Ještě před tím jsem však byl sestrami zavolán a bylo mi dovoleno udělat první fotografii mého syna. V té době se mě na něco ptali a říkali mi nějaké informace, ale ve mě se praly různé emoce a moc jsem nevnímal, takže jsem pochytil jen váhu 3340 gramů. Hurá říkal jsem si, je to za námi, což bylo docela předčasné. Kluk byl na světě a teď přišla na řadu manželka. Tu museli sešít, což vypadalo zprvu jako drobnost, ale nakonec se to protáhlo asi na nejhorší hodinu mého života. Již jsem uvedl, že žena krvácela a doktorka to nemohla zastavit, takže opět zavolala doktora Petra, aby situaci zachránil. Ten jí zkoušel bez anestézie sešít, což nešlo, takže zavolal anesteziloga, který jí částečně uspal. Z té doby si živě pamatuji nejhorší obraz svého života. Manželka na „kozách“, zakrvácený rozkrok a na zemi v kaluži krve placenta. No když na to nejste zvyklí, je to docela masakr. Takže asi chápete, že když mě opět z porodního sálu poslali pryč, ruply mi po čase nervy. Sestry si toho všimly a poslali mě podívat se na kluka. Ten již v té době byl v inkubátoru a celou dobu co jsem u něj byl, si mě prohlížel těma jeho tmavýma očičkama. Byl to opravdu nápor na nervy. Na jednu stranu jste rádi, že máte syna, ale na druhou se šíleně bojíte o manželku. Po operaci jsem se ještě jednou setkal s doktorem Petrem, a zeptal se ho, proč neudělali císařský řez. Odpověděl mi, že v době kdy přišel to již nešlo. Prý jakmile je dítě v porodních cestách, nejde díky podtlaku vytáhnout. Zdá se mi to divné, ale lékař nejsem, takže o tom, jak se říká, „rozhodne až soud“. Zatím se zdá být se ženou a klukem vše v pořádku, tak snad to tak zůstane, jinak je fakt budu tahat po soudech. Ale abych to ukončil. Po operaci jsem se rozloučil s omámenou ženou, sebral z porodního sálu všechny osobní věci a připravil je pro sestry, aby jí je mohly dát na pokoj. Následovalo sesmolení a odeslání MMSky, informování prarodičů, napsání statusu na FB a nakonec konzultace s Jágermeisterem 🙂 V nemocnici následovalo ještě pět dní hospitalizace, ale o tom, co bylo a nebylo, netřeba více psát.

Proč je dobré aby byl muž u porodu

  • zajišťuje občerstvení
  • pomáhá se sprchováním
  • chodí za doktory – muže tolik neodbudou
  • pomáhá s monitorem
  • pomáhá se cvičením
  • počítá kontrakce
  • pomáhá s převlékáním
  • komunikuje s rodinami a přáteli
  • a nakonec slouží jako psychická podpora

Proč jsme si vybrali kladenskou nemocnici?

Fakt je, že tato nemocnice nemá moc dobrou pověst, na druhou stranu to však není taková fabrika na děti jako v Podolí nebo u Apolináře. Tudíž je zde mnohem více soukromí a klidu, což jsem nakonec bral jako úplně největší devizu. Navíc jsem se chlácholil tím, že v případě problémů je to do Motola kousek. Mimo to jsem se bál, že do pražské porodnice přijede nějaká celebrita, kterou lékaři upřednostní, jak se to již v minulosti stalo. Navíc z toho co mi říkala moje sestra, která rodila u Apolináře mě přešla chuť se vůbec o porod v Praze snažit. Jinak porodní sál byl prostorný a moderně zařízený. Ke spokojenosti mi chybělo snad jen to mýdlo (dezinfekce tu byla).

Chcete-li se na něco zeptat, ptejte se.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *