Tento článek vznikl na popud článku: Dvacet let mizejících článků a nefunkčních odkazů. Jedná se defakto o takový komentář.
Co bylo jednou vymyšleno, může být vymyšleno znovu. Jediné s čím to nelze je historie, nicméně historii píší vítězové, tedy není autentická, snad jen fotodokumentace, ale ani té se dnes, v době deepfake, nedá věřit.
Společnost zvyšuje svou komplexitu/pokrok na již existujících znalostech a nalézá často mnohem efektivnější cesty. Není tedy třeba za každou cenu si pamatovat, jak fungovala první lednička, to snad jen pro potěchu duše, ale ne pro vytváření ledniček. Ty dnes fungují na jiném, byť podobném, principu.
Dále je potřeba se ptát, „bude to někoho vůbec zajímat“, pokud ano, kolik toho vlastně potřebuje? Máme doma tisíce fotografií, které zajisté nikdo nebude prohlížet. Jednak u nich chybí metainformace, a i kdyby tam byly, zajímalo by to vůbec někoho? Kdo by se chtěl prohrabávat kvanty informací a doufat, že najde něco zajímavého? Opravdu potřebují budoucí lidé vědět, jak vypadalo balení Granka před 40 lety? Historie je zajímavá jen do určité hloubky, dále už ne. Nepotřebuji vědět, jak vypadala kopretina v roce 1300, když vypadala dost možná zcela stejně.
Ne opravdu není potřeba uchovávat všechny informace, jen ty významné je potřeba uchovat v čitelné formě, tedy v nějakém textovém formátu. Tyto informace je potřeba mít zálohované a pravidelně je třeba po dekádě přeuložit na jiné modernější médium. Což není nic nového, jen se podívejte, jak to dělají knihovníci/archiváři.
Internet zapomíná, je dokonce docela sklerotický. Často je to dáno tím, že vyhledávače nezajímá stará webová stránka a vlastně to nezajímá ani uživatele. Někdy možná, převážně však ne. Náš mozek to také neumí a je to vlastně moc dobře. Není dobré si vše za každou cenu pamatovat. Pokud vás něco zajímá, uložte si to v čitelné podobě, i tak to dříve či později podlehne zubu času.